Do městečka proslulého Niagarskými vodopády se lze dostat autobusem z Toronta. Cesta trvá hodinu a půl až dvě hodinky po moderní dálnici. Ve městě Niagara on the Falls (Niagara na vodopádech) je potřeba ještě použít městský autobus a za pár minut se ocitnete na začátku pěší zóny vedoucí ke slavným vodopádům.
Dějství prvé
Ulička je ukázkou vskutku vytříbeného cirkusového vkusu. A nejen tato ulička, ale celé okolí slavného Niagarského Casina a zároveň centra města. Vedle klasických Domů hrůzy a hororových 4D kin, se tu dá zajít na nefalšovanou pouť s obřím ruským kolem, z něhož je vskutku impozantní, byť trochu masňácký pohled na osvětlené niagarské vodopády a adrenalinovými atrakcemi, kde se všichni před jízdou těší a vzápětí ječí a třesou se hrůzou. No, co si budeme namlouvat, dětem se právě tohle divadlo líbí a nejen jim. Caparti se vyřádí v akvaparku, mořském akváriu nebo Jurském království, o jehož pravosti se vás pokusí přesvědčit naháněč před vchodem. Skutečný horor – nedá se mu totiž uniknout. Setkání se „zaručeně“ pravým praještěrem stojí pouhých deset dolarů. Only! No, nekupte to.
Každý z těchto svatostánků emocí a nevšedních, byť pouťově laciných zážitků se usilovně snaží vydat ze svých reproduktorů co jen radní povolí. Jen je tady, teď na konci listopadu v ulicích úplně pusto. Po turistovi lačného dobrodružství, ba po turistovi vůbec není ani památky. Je po sezóně, a navíc si možná svou daň vybírá i nedávný pustošivý hurikán. Do mysli se neodbytně vkrádá myšlenka ‚co když se všichni ti upíři, kostlivci a tyranosauři vzbouřili a vyrukovali na nevinné zábavychtivé civilisty, kteří se ze strachu někam ukryli? Každopádně pohled na tuto část města (ano, skutečně jsme v Niagara on the Falls) působí docela groteskně.
Dějství druhé
Žaludek se začíná hlásit o svá práva, hamburgery už odmítá a strachu nebo zábavy se člověk nenají, dokonce ani za special price. Restaurací a hotelů je tady všude dost, dalo by se dokonce říct…až dost…až příliš…přespříliš! Bohužel ale posezónní doba není právě tou nejlepší k jejich průzkumu. A tak ze všech těch pizerií, kafetérií, čínských, indických, japonských, pákistánských, ryze kanadských nebo jakýchkoli jiných zbývají jen ty otevřené. Úplně nejblíž je jakási jídelna proklamující mimo jiné polynéské speciality. Ve skutečnosti je restaurace úplně obyčejná, nevábného vzhledu školní jídelny s tásy a nabíející omezené menu lehce vyčpělých asijsky se tvářících pokrmů. Samozřejmostí ovšem je automatické donesení uzavřeného účtu v podstatě hned po pozření posledního sousta. Tady se prostě v hostincích nevysedává, žízeň nežízeň, hlad nehlad.
Dějství třetí
A teď už honem k vysněným vodopádům dokud je aspoň trochu světla na fotografování. Určitě je na ně krásný výhled z dominantní budovy Casina, stojícího přímo u začátku kolonády. Kolonáda nad Niagarskými živly – jsou totiž dva, je asi tak kilometr dlouhá a kupodivu ani tady není turisticky přelidněno. Menší vodopád se jmenuje Americký a ten mohutnější snad ani nemohl, s místní dávkou fantazie, dostat jiný název než Kanadský. Během procházky po kolonádě má člověk pocit, že ho betonový ochoz vede kolem jihočeské lehce rozbouřené řeky. Mimo to, jakoby tentýž ochoz věznil přírodní krásu vodopádů kdesi za skleněnou vitrínou, kam se lze dostat pouze s průvodcem na lodičce, ve vypůjčené oranžové pláštěnce, se zakoupenou vstupenkou nebo se nechat vynést helikoptérou nad řvoucí masy vody valící se do bezedné jámy. Očití svědkové této další Niagarské atrakce jsou nadšeni, nejenže je lodička dopraví až k úpatí velkého Kanadského vodopádu, kde to hučí, že není slyšet vůbec nic než neskutečný řev vodního živlu, ale kde skutečně prší i když svítí sluníčko. Všichni jsou mokří až na kůži, a fotí a fotí. Jak by ne, když takové divadlo se vidí jen jednou za život.Pohled proti proudu dává tušit tam někde v dálce chladnou, ale krásnou kanadskou přírodu. S přivřenýma očima si člověk dokáže představit všechny ty lední medvědy, losy, polární lišky. Prostě kus přírody, kterou u Niagarské atrakce asi nenajdete.
A opona padá …
…. a to ve chvíli, kdy Niagarský vodní živel zahalí černočerná tma. Potom můžete shlédnout jedinečné představení v pravém slova smyslu. Vodopády oklestí hra světel všech možných barev a tvarů. Snad už chybí jenom Myšák Mickey se svou zprofanovanou pověstí. No, nevím, nevím, ale jako pouhý divák se trochu za to pouťové prostředí stydím a v hloubi duše se začínám bát trestu matky Přírody za nedůstojné ponížení tak nádherné scenérie, kterou jen tak jinde na světě nenajdete.
Foto: http://www.niagarafalls.ca, http://tripandtravelblog.com
Leave a Reply