Velikonoční ostrov leží osamocený v Tichém oceánu, v nejvýchodnější části Polynésie. Jeho vzhled má daleko od „rajských“ polynéských ostrovů, překypujících bujnou vegetací, krásnými plážemi a blankytnými lagunami. Chudou vegetaci ostrova tvoří jen tráva a omývá ho bouřlivé, chladné moře. Výjimečný je však tím, že se na něm zrodila jedna z nejzajímavějších polynéských kultur – sochy v nadživotní velikosti.
Pupek světa leží daleko od civilizace
Původní obyvatelé Velikonočního ostrova přišli z Markézských ostrovů, vzdálených 3000 km od Rapa Nui. Kolem r. 500 n. l. odtud vyrazili osadníci na Mangarevu, Hendersonův ostrov a Pitcairn, až konečně dosáhli nejvzdálenějšího místa celé Polynésie. Podle legendy vyslal král Hotu Matu průzkumníky, aby nalezli novou zemi. Ti objevili Velikonoční ostrov, na který pak přivedli krále a jeho lid. Loď Hotu Matua přistála v zátoce Anakena. Později se osadníci přesunuli na západní pobřeží, kde je dnes vesnice Hanga Roa. Po této první migraci následovaly další, protože Rapanuici udržovali až do začátku 15. století pravidelný kontakt s Mangarevou. Svůj ostrov nazývali Te Pito o Te Henua, Pupek světa.
Když lidé Rapa Nui na svých člunech dopluli z Polynésie na Velikonoční ostrov, našli na něm lesy velkých palem a v hlubokých vodách kolem ostrova bohaté loviště ryb a delfínů. Analýzy pylových zrnek dokumentují, že přibližně v roce 1650 byly již všechny palmy na ostrově vykáceny, jejichž dřevo ostrované použili na stavbu člunů, které jim umožňovaly lov daleko od břehů ostrova a lámání, přepravu a vztyčování kamenů na stavbu moai.
Boj o moc
Stavba moai měla pro lid Rapa Nui rituální význam, ale byla také způsobem, kterým mezi sebou jednotlivé klany na ostrově soupeřily o prestiž a moc. Tuf na jejich zhotovování domorodci získávali z vyhaslé sopky Rano Raraku, ležící na jihozápadě ostrova. Její jihovýchodní stěna je celá vylámaná, protože právě zde domorodci těžili kámen a přímo na svahu sopky tesali moai. Dodnes tam leží sto padesát více či méně opracovaných soch. Kolem nich jsou pohozené tisíce kamenných seker, které pro opracování soch používali, a dodnes to vypadá, jakoby práci náhle přerušili.
Co se týče vzhledu a rysů obličeje, jsou moai téměř shodné a často se liší pouze velikostí. Mají důkladně vypracované ruce, spojené pod protáhlým, pokleslým břichem, a dlouhé uši. Hlavy jsou také prodloužené, úzké a chybí jim oči, jakoby byly slepé. Naopak mají výrazné nadočnicové oblouky a nos. Ústa jsou malá, rty úzké a pevně sevřené, bradu mají skoro rovnou, krk téměř splývá s trupem. V zemi jsou buď od prsou, nebo od pasu, v tom druhém případě mají kolem beder, vytesaný široký pás, jediný kus oděvu. Moai mají v průměru výšku šest metrů, ale najdou se i dvacetimetrové.
Konec velkého pupku
Podle vědeckých teorií se po několika stoletích Velikonoční ostrov začal velmi přelidňovat. Sopečná půda je totiž mimořádně úrodná, takže obyvatelům poskytovala dostatek potravy. Ti však postupně pokáceli všechny lesy na ostrově, a když už neměli ani dřevo na oheň, na kterém by si připravovali jídlo, začali sbírat i suchou trávu. Odlesnění ostrov tím ztrácel pitnou vodu, což vedlo k všeobecnému hladu. Začalo docházet k bojům mezi kmeny o kontrolu nad vodou a úrodou, které provázelo šíření kanibalismu.
Zkáza obrovských moai se podle pověsti začala právě ve Vinapském údolí. Na slavnosti u příležitosti dokončení přestavby zdejších ahu obětovali a obřadně snědli manželku náčelníka, který vládl ve Vinapu. Jednomu z účastníků hostiny se prý nedostala náležitá porce masa, kterou mu někdo snědl. Uražený a ponížený se vydal k náčelníkovi mocného rodu Tonga Riki, ze kterého obětována žena pocházela. Jeho příslušníci slíbili pomstu a vzápětí přepadli Vinapu. Zavraždili jeho obyvatele a jejich oběťmi se staly i moai – po povalení jim vyrazili oči, aby je zbavili many a tím oslabili kmen, který sochy chránil.
Netrvalo dlouho a z ostrova, který neskýtal možnost potravy, se pomalu vytrácel život, podvyživení obyvatelé podlehli hladu a nemocem a to byl konec slavnému „pupku světa“.
Leave a Reply