V Sonorské poušti je opravdu horko jako v pekle. Pětačtyřicet ve stínu není výjimkou a o tom, že zaprší se zdá snad jen zbloudilému poutníkovi. Pouhé dva centimetry vody za rok tu musí rostlinám stačit. Kaktus Saguaro to zvládá s přehledem.
Saguaro je starý indiánský název stromovitého kaktusu, který dostal vědecké jméno Carnegia gigantea. Pojmenování je opravdu výstižné, neboť se jedná o největší kaktus, jaký roste severně od hranic Mexika. Největší exempláře bývají až dvanáct metrů vysoké a v horní části se rozvětvují, takže zdálky vypadají jako obří věšáky. Tento gigantický kaktus roste pouze na skalnatých pouštích v Arizoně a mexickém národním parku v Sonoře.
Jeho růst lze popsat poměrně stručně. Než se z malého černého semínka vyvine kaktus dosahující plné výšky uplyne bezmála i stopadesát let. Semena po okolí roznášejí datlové ve svém trusu. Za deset let je semenáček centimetr nad zemí, za další čtvrtstoletí bude půlmetrový a teprve v úctyhodných pětasedmdesáti vytvoří první rameno – věšák. První květ se na kaktusu objeví po čtyřiceti letech. Je čistě bílý, aby byl v noci vidět. Opylení mají totiž na starosti noční motýli a můry. A mají co dělat! Květ obsahuje přes tři a půl tisíce tyčinek. Jakmile se objeví slunce, květy se uzavřou a pomíjivá krása jedné noci i potrava pro hmyz je nenávratně ztracena.
Pro indiánské kmeny, kteří na arizonském území žili odpradávna byl rozložitý kaktus Saguaro důležitým zdrojem potravy. Má totiž velké plody vejcovitého tvaru o velikosti až deseti centimetrů. V době zralosti se slupka plodu otevře, takže to vypadá jako rozevřený červený květ, v němž se objeví krvavě rudá dužnina. To býval pro Indiány kmene Papago, Pima a další začátek sklizně provázený bujarými slavnostmi. (Ostatně, tradice oslavující příští úrodu se v národním parku Saguaro dodržují dodnes. Jen mají trochu jiný ráz, jsou spíše atrakcí pro turisty). Vlastní sklizeň bývala doménou žen. Aby dosáhly až na vrchol kaktusu, používaly dlouhé tyče huiput, vyrobené z téhož kaktusu. Plodů se stačí dotknout a už padají na zem. Posbíraná úroda se ihned spotřebovala nebo konzervovala. Kmen Pimů stlačoval dužninu do koule a pak ji na slunci usušili. Přírodní konzerva vydržela velmi dlouho. Plody saguaro se zpracovávaly také na džem, který se skladoval v hliněných nádobách a část úrody padla na kaktusové víno.Fermentovaný nápoj lze při návštěvě National parku Saguaro ochutnat. Chutí prý připomíná portské nebo sherry, ale k opravdovému vínu má nápoj ze saguaro ještě daleko. Čerstvá zkvašená šťáva obsahuje jen asi pět procent alkoholu, ale s věkem se jeho síla umocňuje.
Nazmar nepřišla ani semena. Ta se mlela na mouku nebo se jimi krmila drůbež. A ještě něco kaktus saguaro Indiánům přinášel – drahocennou vodu, byť nepříliš vábnou, ale v nouzi použitelnou. Z vyvráceného kmene totiž vytéká trpká a kalná tekutina, která mnohým Indiánům zachránila život při hájení svého území před nájezdnými kmeny a bělochy. Proto často Indiáni budovali nenápadné valy a kamenité ostrůvky, v nichž uprostřed nikdy nesmělo saguaro chybět.
Saguaro není jen obyčejný kaktus, je to také kus historie, a proto je přísně chráněný. Za poškození hrozí velmi vysoká pokuta, neboť kromě botanické hodnoty je saguaro národní květinou Arizony.
Foto: dbg.org, National park Saguaro
Leave a Reply