Když se řekne Madrid…

Když se řekne Madrid, většině znalců umění se vybaví světoznámé Museo de Prado, které bezesporu patří mezi nejprestižnější galerie na světě. V Madridu jste letadlem za pár hodin a kdo Prado nenavštívil, jako by nebyl.

Prado – sedm tisíc pláten, sedm století věhlasných umělců

Je tu koncentrováno doslova nepřeberné, téměř neabsorbovatelné množství známých i méně známých děl slavných malířů. Pro běžného, lehce spěchajícího turistu Prada znamená jen letmé zastavení v nedělním odpoledni, (kdy se mimochodem neplatí vstupné), jenž spěchá za dalšími architektonickými skvosty Madridu – hlavního města Španělska. Milovníci obrazů, toužící po zevrubné prohlídce celé madridské galerie, musí však této svatyni výtvarného umění obětovat několik dní. Pro toho, kdo tolik času z nějakého důvodu nemá, je asi nejlepší soustředit se na jednoho autora.

Co třeba Goya? Jeho známá Maya se tu necudně usmívá na návštěvníky v obou svých podobách – té oblečené i té původní, ve své době velmi pobuřující.  Jak odlišné je toto mistrovské jemné dílo od Goyových výjevů z vesnického života a jak kupodivu podobné je portrétu papeže. Zcela jinak, směsicí depresivní hloubky a bolestného utrpení působí sál s díly Velasqueze. Jakási tajemná síla z těchto obrazů člověka vtahuje do jejich doby i atmosféry, nutí ho zastavit se a chvíli setrvat v niterném zadumání, aniž by on sám chtěl.

Samozřejmě značné procento malířů a sochařů s více či méně pohnutým osudem, zastoupených v galerii Prada, jsou původem Španělé. Z Prady na člověka dýchne nejen mistrovství autorů vystavovaných skvostů, ale také kus historie lidstva. Historie vznešené, královské, historie náboženské a sakrální, i historie venkovské, bojující o přežití. Mísí se tu štěstí, hluboký smutek, lidská tragédie i pouhopouhá jednoduchá radost ze života.

Královskou cestou

Jiná část Madridu připomíná bohatou a proslulou historii Španělského království. Jestlipak královna Isabela přiklepla Kolumbovi objevení Ameriky právě tady – v bělostném paláci poblíž centra Madridu, kterému zapadající slunce dodává jakousi dimenzi navíc? A kdoví, možná i kašna před Královským sídlem mohla být kdysi svědkem slavné audience….

Tak nějak domovským, teplým dojmem působí známá Plaza Mayor, historické náměstí na které jsou všichni Madriďané pyšní. Vždyť jej také tvoří samé architektonické skvosty, zejména z doby baroka a neoklasicismu. Nyní se tady, mimo turistů, zabydleli také bezdomovci, potulné stařenky a čas od času se uprostřed náměstí jednoduše usadí přímo na dlažbu parta mladých teenegrů.

Madrid – Barriga llena, corazón contento – Plný žaludek, šťastné srdce

Hlavní třída Madridu s názvem Gran Vía už tak poklidná není. Je to zejména centrum všech možných i nemožných nákupů. Na první pohled několik vitrín s cédéčky, a na druhý pětiposchoďové obchodní centrum pokračující směrem vzhůru i směrem dolů, pod zem. Ulice ústí na velké náměstí Plaza de Espaňa, které skrývá o něco příjemnější objekty – restaurace, nebo ještě lépe po španělsku – taverny. Specialitou jsou bary, kde si z vitríny u barového pultu můžete vybrat z nepřeberného množství obložených toastů a na přání si je nechat i trochu přihřát. Zapíjejí se zejména pivem, které je tu přece jen trochu jiné než u nás a trochu slabší, nevýraznější chuti. Ale rozhodně se dá pít, zejména po takové topince s česnekovou omáčkou a uzeným. Na každém stole jsou plechové krabičky s nezbytnými ubrousky, a příbory se hostům nosí pečlivě zabalené v tomtéž. A jak jinak, objednané pivo přistává namísto papírového tácku – na ubrousku.

A co vlastně dnešní Madrid turistům nabízí? Atmosférou napůl připomíná jihoamerický Caracas se svým temperamentním rytmem a rozvlněnou náladou, a napůl flegmatické newyorské Soho se znuděným výrazem napovídajícím, že zítra je přece také den.

 Foto: sxc, pbase