Mandragora byla ne v tak dávných dobách považována za magickou, protože černá magie, zaříkávání, proutkařství a používání mandragory mají ještě stále dostatek stoupenců ochotných obětovat pro pochybný úspěch léčby značné množství financí ze své kapsy a úspor.
Odnepaměti lidé v kořenovém systému mandragory viděli podobu lidské bytosti a vytvořili kolem ní množství legend i pověr. Jde totiž o rostlinu, jejíž podzemní část může vzdáleně připomínat postavu člověka. Mandragora officinalis roste v jižní Evropě, v Sardinii, na Sicílii a v severní Africe. Rostlina opředená legendami však byla známa již v nejstarších kulturách a je zmiňována v Mojžíšových knihách jako „Duda“, mimo jiné je zmiňována i v Bibli – Genesis (v první knize Mojžíšově) – jako „jablíčka lásky“ a v Písni Šalomounově v souvislosti s mandragorou najdeme kapitolu popisující afrodisiakální účinky. Magická mandragora v představách středověkých alchymistů měla podobu člověka, čemuž nasvědčuje její řecký název „antropomorfos“, což vystihuje význam „člověku podobný.
V černé magii a čarodějnictví se tato nenáročná rostlina proslavila svou omamnou silou a byla ve starověku i středověku uznávána jako nejúčinnější terapeutický prostředek těch dob. Stará tradice tvrdí, že se mandragora sbírala výhradně jen pod šibenicemi. Lidé se totiž domnívali, že se na tomto strašidelném místě do rostliny převtěluje duše nebožtíkova a obdarovává ji opravdovým životem. A tak získávání mandragory bylo pravým dobrodružstvím, více než samotné její užívání či léčba její kořeny. Při jejím sklizni se konal jakýsi rituál, Bylo třeba narýsovat do půdy tři kružnice a v jejich středu při ubývajícím měsíci během půlnoci obnažit kořen mandragory co nejvíce, aniž se jí člověk dotkl. Pak se kolem kořene udělala smyčka a druhý konec provazu uvázal na ocas černého psa. Potom bylo třeba něčím uhodit, aby začal utíkat a vytáhl ze země mandragoru i s kořenem. Tak se pes stal obětí pochmurných magických sil, a člověk- aniž by se kořene dotkl- získal kouzelnou část mandragory – kořen, který pak zabalil do rubáše nějakého nebožtíka.
Ve starém Egyptě mandragoru používali lékaři k narkotickým účinkům. Hippokrates jí léčil nemoci žlučníku, Plinius využíval její uspávací účinek a doporučoval ji jako protijed při uštknutí hadem. Arabský lékař Avicena mandragoru doporučoval při bolestech hlavy, kvůli uklidňujícím vlastnostem. Řepovitý kořen, charakteristický pro čeleď lilkovitých, obsahuje halucinogenní složku mandragorin. Při užití se ztrácí veškerý pojem o skutečnosti, vznikají zrakové, sluchové i čichové halucinace a člověk upadá do hlubokého spánku, po němž si nic nepamatuje. Dnes již této rostlině nikdo nepřipisuje léčebný zázrak, k léčbě revmatismu, dny a nemocech látkové výměny se namísto silně narkotické a toxické mandragory využívají jiné příbuzné druhy z čeledi lilkovitých.
Foto: pbase.com
Leave a Reply