V království hřmícího draka

Doma jsou zde sloni, tygři, ale i jaci. Většina srážek spadne v dubnu a květnu a pak v září a říjnu. V průměru je to 1 500 - 3 000 mm ročně. Nejvyšší horou je Kulakangri (7 554 m).Bhútán je království velké asi jako Slovensko, ale téměř polovina země se nachází v nadmořské výšce více než 3 000 metrů. Milovník vysokých hor si těžko může představit malebnější zemi, která se zvedá od nížinných lesů pravidelně zavlažovaných monzunovými lijáky přes voňavé lesy dubů, borovic a jedlí až po opuštěné kouty s věčným sněhem a ledovci.

Nejchudší stát na světě

Obecně se říká, že Bhútán patří mezi nejchudší státy světa. Není to docela pravda, a to nejen pokud bohatství nevidíme pouze přes peníze. Hrubý roční domácí produkt na jednoho obyvatele dosahuje téměř čtyři tisíc amerických dolarů. Většina obyvatel (až 93%, ale jen 64% HDP) nachází zdroj obživy v půdě, ačkoli orná půda tvoří pouze 8% rozlohy a dalších asi 6% se může využívat pro pastvu ovcí, jaků, koz, koní a mul. Majiteli půdy jsou obyčejně kláštery a bohatí velkostatkáři, kteří za pomoci námezdních dělníků pěstují především plodiny, které potřebují Bhútánci pro svou vlastní potřebu: rýži, pšenici, ječmen, proso, kukuřici, brambory, jutu, luštěniny, bavlnu. Na jihu země se začínají vysazovat rozsáhlé ovocné sady. Chovají se i prasata a skot a významné je i včelařství. Lesy poskytují cenné teakové dřevo.
Malá himálajská země je bohatá i na nerostné suroviny. Rozvíjí se těžba černého uhlí, vápence, mramoru, sádrovce a grafitu, ale skutečný průmysl v podobě textilek, cementáren, pil či továren na zpracování ovoce je poměrně mladý. Jeho historie čítá sotva půl století. Teprve když se Bhútán otevřel v roce 1974 světu, mohl pomýšlet i na moderní rozvoj, a to i co se týče cestovního ruchu, pro který má všechny předpoklady. Výstavbou vodních elektráren a nízkou spotřebou má země přebytek elektrické energie, kterou prodává svému jižnímu sousedovi – Indii. Kromě ní hraničí na severu s Čínou.

V těžko přístupných údolích jsou dosud živé buddhistické kláštery, nejednou vybudované na takových místech a v takových polohách, až se člověka chytá závrať. Příkladem je klášter Taktsang - Tygří hnízdo - v údolí Paro na 900 m vysokém útesu, jehož fotografie už obletěla celý svět a navnadila k návštěvě Bhútánu mnoho světoběžníků.

Země plná tajemství

Sporadické archeologické nálezy naznačují, že Bhútán nebyl liduprázdnou zemí už před 4 000 lety. Historici předpokládají, že horská údolí Bhútánu byla osídlena asi před 1 200 lety kmeny, které přicházely z Himálaje, od severu, z Tibetu, a usadili se na území indické říše Kámarúpa. Tehdy bylo území známé pod názvy Lho Mon (jižní zem temnoty), Lho Tsendenjong (zem cypřišů), Lhomen Khazhi (jižní zem čtyř přístupů). V roce 747 buddhistický mudrc Padmasambhava, lidově nazývaný guru Rimpoche, navštívil zemi a zavedl buddhismus. Od té doby toto náboženství zajímá dominantní roli v životě země. Dnešní název Bhútán se odvozuje od slůvka označujícího tajemství nebo mýtus. V 11. stol. se zformoval stát, který se stal v roce 1616 knížectvím na čele s Ngawang Namgjalom. Jeho moc však byla závislá na severním sousedovi. Koncem 18. stol. si zde své cíle prosadila Východoindická společnost, přestože britským protektorátem se stala oficiálně až v roce 1910. Stalo se tak za nového panovníka (Gjalp) Ugyne Wangchuck, který nastoupil na trůn v roce 1907 jako dědičný monarcha. Jeho nástupce Jigme Wangchuck (1926-1952) začal s pozvolnou modernizací, ale až třetí král nové dynastie Jigme Dorji Wangchuck (1952-1972) ustanovil parlament, nejvyšší soud, královskou poradní radu a reformoval vládní systém. Během jeho vlády, v roce 1956, v zemi zrušili otroctví a v roce 1971 se Bhútán stal členem OSN. Čtvrtý král Jigme Singye Wangchuck (1972 – 2006) věnoval své úsilí k dlouhodobé transformaci země na moderní společnost a zaměřil se také na demokratizaci a postupný přechod z autoritativní monarchie na monarchii konstituční. V roce 2000 se země otevřela internetu. V prosinci 2006 Jigme Singye abdikoval a na trůn nastoupil jeho syn Jigme Khesar Namgyal Wangchuck. Složité to mají v této zemi kuřáci: od roku 2004 je v Bhútánu zakázán prodej tabáku a kouření na veřejnosti.

V království hřmícího draka

Druk-jul jak zní oficiální název země dnes žije asi 690 000 obyvatel.. Většinu (asi 3/4) tvoří Bhútánci, vyznávající buddhismus. Kromě nich jsou při hranicích s Indií usídleni Asámci, a z Nepálu zasahuje do západních částí Bhútánu území osídlené himalájskými kmeny Ghurungů, Lepčů, Limbu a dalších. Úředním jazykem je Dzong, který je dialektem tibetštiny. Oficiálním centrem království je 30-tisícové Thimphu, které si udržuje starobylý, až středověký ráz. Dominuje mu Trash Chhoe Dzong – pevnost nádherné víry – zrenovovaná před půlstoletím.

Do země přichází rok od roku více a více zahraničních návštěvníků a příjem z cestovního ruchu nabírá na důležitosti. Lákají nejen hory a nedotčená příroda, kde ještě žijí tygři, sněžní leopardi, medvědi či červené pandy (národní park Černé hory), ale také svérázný život horalů, kteří si dosud váží tradičních řemesel. Stále jsou zručnými tkalci i řezbáři a své ceny jsou si dobře vědomi. Zvláště turisté jsou pro ně výrazným zdrojem příjmů, neboť horalé poznali, že jejich výrobky se dají zhodnotit prodejem těm, kteří možná ani netuší, na co jim budou sloužit, ale jsou si jisti, že jim budou navždy připomínat pobyt v tajemném horském, přímo pohádkovém království.

Foto: Dr. Joshua Ong a kingdomofbhutan.com

Napsat komentář